Karavanky a Kamnicko-savinjské Alpy

Termín

1. — 10. srpna 2014

Jak se to událo

Obsah těchto prázdnin není nepodobný těm před dvěma lety. Červenec je obětován dokončení diplomové práce a před učením na státnice je potřeba si někde odpočinout. Jak jinak než na horách. A jak jinak než někde nedaleko. A pochopitelně stopem.

• Prohlédnout fotky

Cestovatelé

---

Deník

Pátek 1.8.2014

Potkáváme se v metru na Opatově. Chvíli se bavíme rozpravou městského policisty s dělníkem dopravního podniku. Jemu vadí, že kouří, dělníky zase popuzuje jemu chybějící zadní odrazka. Dělíme se na skupiny Pepa-Šavlík a já a stojíme na nájezdu na D1. Vždycky, když to vypadá, že bude mít někdo z nás šanci, dorazí nějaká děvčata nebo páry a za pět minut chytnou něco mimo pořadí. Děs. Pepa má trudomyslnost, chce jít k babičce na oběd a pak k Šavlíkovi na chatu. Za chvíli je ale bere auto se dvěma místy a zůstávám sám. Zase naděje, zase holky, zase jedou, čekám, nic. Další hodina, přichází další párek, 5 minut, stop. To je peklo! Do prdele, práce blbá, vlezu jim do auta, jelikož jedna sedačka zbyla evidentně volná. A pak že to nejde, pche... V Brně objíždíme zácpu, kde trčí i Pepa s Šavlíkem a končíme na pumpě na Vídeň. Takový supr rakouský auto a kdo se tam nacpe? He? Zase ti dva. Aspoň je od nich pokoj. Jedu do Mikulova, tam beru dodávku před Graz a kamion za Villach. Je bouřka a málo místa na shellce. Pepa a Šavlík jsou zahaknutý před Vídní, takže se není kam hnát. Nejsušší místo je mezi odpaďákem a vysavačem, akorát na karimatku.

Jak to popsal Pepa

Nás se Šavlíkem odvezli dva češi na Agipku před Brno, kde toho moc nejezdilo. "Naštěstí" se ale udělala zácpa, tak jsme mohli stopovat přímo na dálnici a asi po půl minutě nám stopla dodávka se skupinou, jejíž (kolumbijská) frontwomanka Jackie byla nominována na švédské Grammy. Trčíme v koloně kolem Brna, nakonec se necháváme vyhodit na benzinku u Vídně. Nějak se nemůžeme chytit, tak se aspoň u turniketu na záchod zásobuju půleurovými poukázkami na jídlo. Kolem 21 to balíme, popíjíme Bechera na dobrou noc a přespáváme.

Sobota 2.8.2014

Vstávám, nespěchám, balím a jdu si sednout k opuštěnému stánku u cesty. Během snídaně se vynoří prodavačka s ovocem, a tak se sunu dál. Dojel jsem k Faak em See asi v deset, koupu se v jezírku a sháním mapu okolí. Sradna je, že mi často nerozumí anglicky, ale slovinsky jo, třeba ten děda na hradě, kam jsem šel po poledni. Je hic. Prodavač u cesty mi věnoval hrst meruněk. Strašně zevlím a usínám. Na hradě je nějaká svatba, dokonce jsem ukořistil nějaké pití. Ve Villachu je zase bouřka. No sláva, v sedm volá Pepa, že tu za hodinu budou. Opaluju se v amfiteátru. Přichází pár českých horolezců, popíjíme víno a kecáme o horách. Do toho přichází kluci, řádně uhnaní. Podle Pepy tu měl být dneska koncert, ale není. Večeříme a jdeme si lehnout pod hrad. Pepa uznal, že se spletl a vzal si blbý boty, přestože v Praze ještě tvrdil, že jsou to pohorky. Jo, Pepa taky nemá brýle, jelikož si je někde zrakvil a nové teprve budou. Stan dovezl trochu rozbitý, ale když neprší, tak přece nemůže vadit, že se nedá zapnout.

Jak to popsal Pepa

Ráno se na nás usměje štěstí, když nás jeden slovák háže přes Vídeň k nájezdu od obchodního centra. Místo je to super, ale z nějakého důvodu nám po 4 hodinny nikdo nezastaví. Po pár drobných změnách míst a taktik nám nakonec staví Albánec, že nás hodí aspoň na dálnici. Tam už se u pumpy chytáme na mladý rakouský pár jedoucí do Mariboru a na další benzince před Grazem odchytáváme starší rumunský pár, který jede do Udine. S pánem po celou cestu usilovně konverzuju, u Villachu nás vyhodí u nájezdu a téměř okamžitě nám staví mladý tpicky oblečený Němec s taťkou. Ti nás berou až do Finkensteinu, odkud je to na zříceninu 45 minut chůze.

Neděle 3.8.2014

Vyrážíme na Kepu. V posledním potoce bereme vodu. Jdeme dost krpálem a kolem nás to kropí cyklisti. Pepa vypráví, jak se u babičky díval na televizi a jak se běhá orienťák na mistrovství světa. Sprchlo, ale zahnali jsme to pláštěnkama na batozích. Kepa je špičatá a okřížená. Dál na hřebínku zdoláváme technicky obtížnější pasáž a Pepa se bojí, že to bude blbší. Potkáváme kupu hrav a koblížky. Docházíme k salaši pl. Dovška Rožca, kde je luxusní bejvadlo s verandou a dobytkem vůkol. Pan salašník nás nechává na dvorku, kde vaříme, kocháme se a pod převislou stříškou spíme. Večer byly dvě duhy a nepočítaně výhledů. To vysoké, zasněžené naproti je Triglav.

Pondělí 4.8.2014

Je docela zima. Odcházíme až v devět. Potkali jsme milou paní. Její muž pase krávy a nám dala čokoládu. Hnusně mě odkopl elektrický ohradník, dobytek jeden! Došli jsme na koču na Golici, poslali pohlednice, dali si rádler a poobědvali. Je hic. Jsou tu nějací Češi a půjdou naším směrem. Na záchodě si napouštíme standardně nepitnou vodu. Další voda tam už prý čtyři roky není. Došli jsme dolů k cestě a přesvědčili se, že je to pravda. Jdeme nahoru hřebenem, Češi jsou nám v patách. Přicházíme na planinu Belska, kde stojí nové stavení. Je zamčeno, ale Šavlík se prosmýkl okýnkem od hajzlu a napouští vodu do plna. Omylem zanechal stopu, prý zapomněl zvednout prkýnko. Chvíli odpočíváme a přemisťujeme se po vrstevnici do sedla Medvediak, kde u další budky stavíme tábor. Budka má otevřenou předsíňku, kam si hážeme batohy a jdeme spát.

Úterý 5.8.2014

Dnešek nezačíná ránem. Je bouřka jako prase. Blesky šlehají do tři metry vzdáleného hromosvodu a země se chvěje. Je krátce po půlnoci. Přidává se vítr. Za chvílí mám místo karimatky vodní postel a v nohách mokrý spacák. Usínáme tak ve tři a vstáváme až po deváté, když už definitivně neprší. Sušíme stan ve větru a vaříme velkou snídani. Jdeme dál po hřebeni a je zima. Potkáváme stádo koní a tři Čechy. Někteří se nechají i pohladit. Vyprávějí jak spali pod kočou pod Stolem a jak čelili větru a zemním proudům od blesků. Pokračujeme v mlze až na Stůl, kde jsou pod vrcholem mrtvé ovce, patrně po zásahu bleskem. Chvíli odpočíváme a obědváme u koče a jdeme na chatu na Zelenici. Prší. Na chajdě se trochu osušíme a dáváme si polívku. K večeru rozbalíme stan pod lesem a jdeme spát. Šavlík je buď prostatik, nebo v noci chodí za ženskýma.

Středa 6.8.2014

Po půl osmé s Pepu vstáváme, Šavlíkovi se nechce. Dole u krav je napuštěná vana, a tak si dáváme koupel. Sbalíme a dáváme si snídani zase u chaty, vyrážíme po deváté. Dolů do sedla s tunelem scházíme překvapivě rychle. V bufetu si dáváme kávu. Do poledne ještě vystoupáme na planinu Koročica, kde je to vskutku grandiosní. Chceme pokračovat po hraničním hřebeni, což je minimálně na osm hodin cesty, takže pro dnešek máme splněno. Vaříme oběd i večeři, stavíme stan, popíjíme pivo, hrajeme kostky, pereme a vůbec jen tak lenošíme. Občas přejdou hnusný mraky, ale celkový dojem je uchvacující. Obdivujeme slepice, že dokáží vyrobit jedno vejce denně a bez řečí. Místní panímáma je její muž jsou fajn lidi. Pepa se nudí, je najedený a dokonce už fotí. Šavlík ohodnotil kemp dvanácti hvězdičkama z patnácti. Nemají tu totiž zrcadlo, a to je bod plus. Panímáma nám ukazuje fotky, jak to tu vypadá v zimě. Půjdeme spát brzo, ať je ráno dřív.

Čtvrtek 7.8.2014

Vstáváme v 5:45, balíme v sedm vyrážíme do sedla. Odtud po drátech nahoru na Veliki Vrch, což ocenil zejména Pepa. Na vrcholu jsme v devět. Potkali jsme tam Poláka se psem, který vůbec nebyl Polák. Pokračujeme po hřebínku, kocháme se Kamničko-Savinskými Alpama a očumujeme horolezce zaháhnuté v severní stěně. Procházíme přes Kladivo. Furt si myslíme, že už lezeme na Košutnikov Turn, ale je to až ten další. Eh, konečně dobyt. Je tu dost tůristů s hoummejd feratovými sety. Fičíme dolů do sedýlka, kde před námi prchají krávy. Prameny jsou marné a obesrané od dobytka. Překračujeme hranici do vlhčího údolí, kde na louce stanujeme. Jsou tu kytku a komáři. Pepa má narozeniny, dostal kus špeku bez kůže a oříšky. Pijeme slivovičky a Pepa fučí do flétny. Bolí mě haksny. Pepa napsal do deníku "Víno, semeno, zpěv!". Jdeme spát. Šavlík odmítá plánovat cestu, protože to je až zítra.

Pátek 8.8.2014

Nevstali jsme tak brzo, jako včera, čehož rozhodně nebudeme litovat. Během snídaně přijíždí partička důchodců s baťužkama a odcházejí směrem, odkud jsme včera přišli. Dobalíme a jeden pán se s psíkem vrací. Radí nám, jak se dostat do K.S.Alp, což nevyhnutelně vyústí v to, že se mu vecpeme do auta. Pepa si povídá s řidičem a já drbu psa. Jedeme dolů do Trogen Korte, odkud vede značka "Zg. Jezersko 3,5 h", což tak akorát vyjde. Jde se klikatou lesní cestou a pak přes travinami zarostlé sedýlko, až jsme s Šavlíkem uronili nejednu slzu. Při sestupu spásáme maliny. V Jezersku okupujeme lavičku před Merkátorem a bereme další mapy v i-čku. Čekáme, až odbyde třetí a Pepovi otevřou poštu. Kupujeme si rádlera a kdeco v obchodě a užíváme si flink. Pepa si dal k pivu i meruňku a po slivovičce se cítí trochu líznatý. S Šavlíkem jsme Pepovi něco podepsali, ale odmítl nám říct, co. Už není takový hic a odcházíme na Češku Koču, prakticky furt do kopce příjemnou cestou s luxusními výhledy. Koča je krásná, vkusně zařízená stará chajda, českého na ní není vůbec nic. Asi třicet metrů od ní je travnatý plácek, jinde skály. "Tu neni kemp, tu je chata" říká chatařka, "stanovat možno dál 100 metrov" pozitivní odpovědí neguje možnost stanování. Spaní stojí 16 é, Alpenverein nemáme, ale ukecáme to na to, že jsme studující Češi, což nám vynáší poloviční slevu. V noci na nás někdo svítí čelovkou.

Sobota 9.8.2014

Pepa je lišák, přišlo mu svítání hlučné, a tak si narval zátky do uší, což vysvětluje fakt, že neslyšel budík. Na Grintovec je to odtud se severu tři hodky, což se vpohodě stíháme během dopoledne. Je tu fůra lidu, mají mačky a cepínky a hrají si na horolezce na třicet metrů dlouhém sněhovém políčku. Cesta je pohodlná, rychle stoupáme. Občas drát, občas nic, i Pepa si užívá výstup. Nebe je z této strany čisté, fouká jen chladný vítr. V sedle si dáváme chvilku lehárko, jsme v závětří a paří sluníčko. Na vrchol zbývá další půlhodinka. Otevírá se nový výhled, leč dojem kazí autobus alpských turistů. Chvíli zevlíme a hážeme kameny na Pepu. Z jihu je zaháknutý mrak, což trochu kazí výhled, ale lidi jsou přece jen horší. Noříme se dolů, celkem budeme souvisle klesat skoro dva kilometry. Cojzova Koča je hnusná. Obědváme na lavičkách a scházíme do Kokry a dál k hlavní silnici. Na louce se válela pěkná dvaadvacítka, patrně místního sedláka, který kosí trávu opodál. Brodíme řeku. Není úplně mělká, dokonce i Šavlík se zul. Tento břeh je mnohem více tramp-friendly, je tu hospoda. Popíjíme a s pomocí potoka ze sebe děláme opět něco jako lidi. Pepa měl v báglu čisté tričko, takový kila navíc! Dojíme kuskus, balíme a hurá na stopa. Šavlík se těší, že mi dá Pepu a pojede sám. Haluzně nás bere hned druhé auto, průvodkyně z Julek, a jede přes sedlo až do Rakous. Pepa šprechtí, co mu jazyk dovolí. V Bad Eisenkappelu je sranda, stojíme před benzinkou a pozorujeme místní, jak jezdí sem a tam. Projel český karavan. Dvakrát nám zastavili, že jedou do Klagenfurtu, kam my nejedem. Postarší Slovinec nás přiblížil asi dvacet kilometrů k Volkermarktu. Smaží zatáčkama, kouří a poslouchá lidovky, jeden by ho tipl na Černohorce. Stojíme za křižovatkou a bude bouřka. Projel český karavan. Hodně aut zahejbá do Bleiburgu. Český karavan se vrací a mává. Okýnko je dole, běžíme k němu. "Pojďte!... Jo vy jste Češi? Doprdele...". Je to Martin Škorpil, orientační běžec. Má zlomené žebro a rychle střídá nálady. Jede ještě s šestiletým synkem a nikam nespěchá. Jedeme mimo dálnici noční bouřkou. Pepa si povídá vpředu, já s Šavlíkem jsme vzadu a čelíme náporu Marečkova zájmu. Končí v horách ve vesničce St. Johann. Nocujeme ve vchodu do nejbližšího domu, hlídací fíkus jsme odsunuli stranou.

Neděle 10.8.2014

Budí nás majitelka fíkusu, když nás překračuje pro noviny. Je milá a nikterak se nepohoršuje. Sušíme se na sluníčku a vaříme si vločky. Po osmé jsme nachystaní. Bijou zvony a slézá se obyvatelstvo na mši. Někteří i na hřbitov zajdou. Většina lidí tu normálně nosí poměrně tradičně vypadající oděv, podkolenky, kožené kraťasy a šle na prsou spojené. Klobouček taky nechybí. Z hlediska stopovacího je to tu na pytel, čekáme, až Martin vyjede a hodí nás na Á devítku. Posnídaní a připraveni k odjezdu jsou tak v poledne, zhruba ve dvě jsme na shellce na 36. kilometru. Šavlík se pořád těší, že pojede sám. Pepa je dobře aktivní, po půl hodině vyptal Čechy do Benešova pro dva. Šavlík se už netěší a taky se k nám vleze. Před Benešovem je zácpa. Do Prahy to asi nebude lepší, a tak to zapíchneme na nádraží. Za dvacet minut jede rychlík, ideální čas na zastávku v nádražce. Tak tak dobíháme ke kolejím. V kupé jsme si dali muslityčinku, celkem zhruba zbylých pětadvacet. Bylo by trapné vozit domů zbytky, koluje i slivovička. Kostku bujonu si nedal nikdo.