Makedonie a Albánie

Termín

1. - 17. srpna 2011

Jak se to událo

Tradičně jsem prázdniny neplánoval dlouho dopředu. Jisté bylo jen to, že někam pojedu, nejspíš s Šavlíkem, neboť se nám loni cestovalo výtečně. Jarda by taky rád někam jel a rád by se přidal, pokud to bude dost akční. S Jardou se připojuje i Pepa a Myreg a zbývá jen určit destinaci. Výsledek byl kompromisem saturujícím choutky všech zúčastněných. V Makedonii ani Albánii ještě nikdo z nás nebyl. Lákáme Affra, ať se přidá, ale jede do Maroka.

Jak to popsal Myreg

Plánování hor začalo dost pozdě. Jarda furt plašil se státnicema, tak nechtěl nic moc řešit předtím. Kája s Matějem, tradiční členové posádky, teď studují a pracují kdesi v Austrálii, takže nejedou. Nakonec jsme vybrali Balkán -- ještě jsme tam nebyli (teda ne spolu), má to být dost dobré a je to kousek, takže se nemusí dlouho předem shánět letenky či očkování. Do pětice přibíráme Vejta s Šavlíkem. Šestého se snažíme sehnat na poslední chvíli pro lepší počet do stopu, ale neúspěšně.

Cíl cesty

V plánu jsou hory v Makedonii(Šar planina, Korab), nějaká městská turistika na přesunu do Albánie, ktátká zastávka u moře a Albánské alpy/Prokletije.

• Prohlédnout fotky

Cestovatelé

Mapy

Mapa Makedonie od Titova Vrchu ke Korabu se zaznamenanou trasou.

Aktuálnější (2016) mapy Albánie jsou na stránce novějšího výletu Albánie 2016

---

Deník

Pondělí 1.8.2011

[ČR] Brno - [H]

Sraz byl domluven na 10:00 na stejném místě, kde jsme loni odjížděli, tj. na křižovatce za Brnem. Já vstával před pátou, jel stopem a dorazil v 10:03. Šavlík vstával v půl šestý, jel busem a přijel pozdě. Dokupujeme v obchodě zásoby, které jsem zapomněl. Stopujeme stejně jako loni týpka jedoucího z KFC do Blavy na stejnou pumpu. Je to ale jiný týpek, muzikant, co má v dodávce knihy. V Bratislavě na nás nečeká žádný Milan. Prší. Přemlouváme slovensky mluvícího Maďara v rychlém Fordu, jede do Komárna. Po cestě předjíždíme stejná auta jako dříve. Další benzinka, docela marná. Jedeme s dalším Maďarem aspoň kus v domnění, že horší to být už nemůže. Předjíždíme ta stejná auta a vysedáme na pumpě před městem. Je to tu horší. Kamiony jsou stále negativní, buď špatný směr nebo pauzy. Odjíždíme s Rakušákem, jedoucím na fesťák na první pumpu na okruhu, odtud hned chytáme český kamion našim směrem. Bohužel končí velmi brzy a my taky. Náklad jede převážně do Rumunska, Maďaři jsou odmítaví. Plac je tu veliký, pro jistotu obhlížíme, kde budeme spát. Šeří se a provoz ustává. Všiml jsem si, že toto je už třetí benzinka, kde prodávají plyšáky, Šavlík mě však brzy upozornil, je to stále ta samá benzinka. Jsme tu dlouho. Přijíždějí a parkují auta, která jsme několikrát předjížděli. Jdeme spát, každý máme svou lavičku, stůl je bonus pro skupiny. V noci je zima a autobus túristů, ale neprší.

Úterý 2.8.2011

[H] - [SRB]

Vstáváme v pět, abychom stihli kamiony. Vesměs špatné. Chceme pryč, a proto bereme kamion před Kecskemét. Ptáme se na Szeged, stále se však jezdí do Rumunska. Jedeme nakonec se spěchajícími manažery, myslíme že do Szegedu. Toto město míjíme a za chvíli taháme pasy. Vezem se až do Bělehradu, paráda, rychlost a klimatizace. Před městem dlouho chybí benzinka, vysedáme na křižovatce, kde napojuje Záhřeb. Je tu pumpa, kam se nejezdí. Je poledne. Stopujeme cca dvě hodiny směrem z města. Tudy po dálnici nesmějí kamiony, zkoušíme to tedy i na trase tranzitu, což je shodou okolností zcela opačným směrem, kde se napojuje obchvat. Další hodinka pryč, jen polovina řidičů blbě gestikuluje. Někteří si dají tu práci, že zastaví, aby nám vysvětlili, že chceme na opačnou stranu. Jdeme před křižovatku, kde se dají chytat směry oba. Jezdí se tu rychle a ve vlnách, takže jdeme na nájezd do centra. Celou dobu nás pronásleduje kouzelnej dědek, vždy se někde postaví, že stopuje, a pak zmizí. Jednou se dokonce vyskytl v přestrojení za skupinu děvčat a odjel busem. Najednou skřípou brzdy a stojí před námi stařičké malé auto a v něm drobná Srbka. Nějak komunikujeme, strašně mele. Cpem se do auta, aniž bychom věděli, kam jede, v tlačenici málem dochází k nehodě. Šavlíka se ptá, zda není vrah a pak na to dupne. Fičíme ve čtrnáct let starém wolkswágnu, který má místo páté rychlosti rychlost E, která se řadí s mohutným rozmáchnutím a razantním zamáčknutím. Pořád něco říká a chválí mi moji srbštinu. Zastavuje se u bráchy a jede pryč z města. Naneštěstí až moc. Odbočuje na Mladenovac a nechá nás na výjezdu se slovy, že nesmíme stopovat v noci. Je to marné, na nájezdu pár aut, rychlá dálnice a kouzelnej dědek. Zabíjíme tu dvě hodinky, šeří se. Rekognoskujem okolí. Kousek odtud je vlak, jde se tam. Nacházíme dokonce nádraží s jízdním řádem. Dva vlaky na Beograd, tři na PoŽerevač. Na zahrádce sedí nějací lidé, jeden pán hovoří plyně anglicky a radí. Dva kiláky odtud je benzinka, dá se dojít podél trati. Dostaneme vodu na cestu a jdeme. Je tma a provoz ustává. Stavíme si na loučce za pumpou stan a jdeme co nejdříve spát. Jsme smutní, že se v Srbsku blbě stopuje a usínáme.

Středa 3.8.2011

[SRB] - [MK]

Vstáváme později než včera, kamiony tu totiž nejsou. Kouzelnej dědek si v dívčí masce stopuje na dálnici Turka. Oslovujeme téměř všechny řidiče, po hodině máme úspěch, alespoň částečný. Řidič jede do Jagodiny. Nechceme stejnou chybu udělat dvakrát a proto podle mapy vybíráme pumpu před sjezdem a domlouváme se, ať nás vyhodí na pumpě. Mapa je fakt marná, najednou šlus, Jagodina, sjezd a pumpa až ve městě. Do řiti už, jsme tam, co včera. Na nájezdu žádný provoz. Podle značky je další pumpa deset kiláků, to bude peklo. Zkoušíme stopovat na dálnici a jdeme pěšky. Po kilometru najdeme benzinku, takovou archaickou. Ve stínu sedí chlápci v dobré náladě. "Co tady chcete dělat? Stopovat? Tady ale nikdo nejezdí!" Bezpečně nás ujišťuje. Jsme rozhodnutí jít na tu další pumpu, prý tam vskutku je a používaná. Na cestu nám dal vychlazenou minerálku Knjaz Miloš, prý nejlepší v Srbsku. Je hic a vypadá to, že sraz v 18:00 ve Skopji nestíháme. Před cedulí "Benzinka 5 Km" zastavuje sklenář. Chytil se na zoufalou stopařku NIŠ připnutou na batohu. Nechceme opakovat potřetí tu stejnou chybu. Řidič mě bezpečně ujišťuje, že cestu zná a že nás vysadí na pumpě před Nišem. Hned je nám veseleji. Až do chvíle, než tu benzinku vidíme. Sice velká a nová, ale auta tu nějak chybí, to je snad fór. Dáváme oběd a stihneme dvě auta a autobus maďarských turistů. Srbsko je peklo, jde se na dálnici. Je hic jak prase a nic. Popojdeme ještě za křižovatku na Niš a stále nic. Stmívá se. Dovršili jsme další Srbský zásek, pět a půl hodiny. Bojujeme proti trudomyslnosti slovními hrami. Nestíháme sraz. Máme plán jít do města a dojet prostředky hromadné dopravy. Je to taky pěkná štreka, podél kolejí dorazíme do vesnice a podél vesnice narazíme na cestu do města. Je už tma a za jízdy stopujeme. Nevěřil jsem tomu, ale někdo nás zavezl na nádraží, odkud jely vlaky. Hala je tak obrovská, že si Šavlík myslel, že je to letiště. Vlak do Skopje jede po druhé, budeme tam před sedmou ráno. Při průzkumu okolí jsem si spletl dveře a vylétl nějaký týpek, kterému jsem nerozuměl a běhal za námi. Nakonec nás doběhl a nepustil, dokud jsme s ním nešli na "drink". Sedí jich tam pět, jsou to zaměstnanci dráhy, co chlastají šumivý víno a koukaj na fotbal. Nakonec jsme ani o hladu nebyli, měli domácí klobásy a pečené maso, ale Šavlík si nedal. V hale se zatím sešel zajímavý ansámbl. Krom nás je tu Brit a Britka, Korejec a Makedonec ze Skopje. Celkem by to vystačilo na pár dílů telenovely: Britové se ihned seznamují a začínají tvořit pár, Makedonec je oldskůůlovej bóy (má totiž stylovej účes jako za starých časů, taktéž batoh, co už u nás nekoupíš) a navíc má informace. Do každé situace vstupuje Korejec, který má rádio. Vlak nepřijel. Pak zas měly přijet dva. Za hodinu přijel jeden, který odjížděl zaráz do dvou směrů, Sofie a Skopje. Drželi jsme se Makedonce, což se ukázalo býti rentabilním. Ve vlaku spíme.

Čtvrtek 4.8.2011

[MK] Skopje - Tetovo - Popova Šapka

Budí nás celní kontrola, pak druhá a kontrola jízdenek. Vše probíhá velmi sporadicky. Rozdali nám karty, kde jsme vyplnili údaje, co to chtělo. Bylo tam napsáno, že si máme kartu nechat do opuštění země a pro případnou kontrolu. Kontrolují nám pasy a karty nám vzali. Jednomu Švédovi v kupé ji nechali, protože ho vynechali. Spíme. Vystupujeme ve Skopji. Jsme domluveni, že buď do 12:00 budeme na Jezeře Matka, nebo v 18:00 v Tetovu na nádraží. Jelikož přijel vlak pozdě a ve městě jsme si spletli sever, volíme druhou variantu. Na tu máme fůru času, a proto bloudíme po městě. Oslovují nás místní a machrují, kolik znají českých měst. Nacházíme obchoďák, měníme prachy a nakupujeme. Z nádraží jede bus co hodinu, jdeme ve 12:00 za 110 peněz. Je horko. Bus nás vyplivl někde na ulici v Tetovu. Najdeme mapu a domorodec nás lokalizuje. Jdeme na kafe. Příjemně nás překvapila cena, preso stálo necelých osm korun, zato toalety byly v tristním stavu. Procházíme si město a odpočíváme na náměstí. Jdeme do další kafárny, tentokrát do luxusní, kde to stojí dvojnásobek a umí tu zvlhčovat vzduch. Makoška je zatím fajn, akorát mi je docela malátno, asi z hice. Ze zahrádky vidíme procházet Jardu a pak i Myrega a Pepu. Chvilku posedíme, pak jdeme nakoupit poslední potraviny a vyrážíme k horám. Chceme na Popovu šapku, asi 25 kiláků po asfaltu. Jdeme sehnat taksík stojí 10 E jeden. Nakonec seženem dvojitýho za patnáct. Nahoře je zima, psi a kouzelnej dědek. Říká, že bude pršet. Je pozdní odpoledne. Vycházíme nad šapku na plácek a táboříme. Brzy se setmí a pozorujeme blesky. V noci je bouřka.

Pátek 5.8.2011

[MK] Popova Šapka - Titov vrch (2748) - u pramene pod Titovem (mapa)

Vstáváme kolem osmé, venku je sluníčko a ostatní hrají frisbí. V devět odcházíme do kopce cca z 1800 m.n.m. do 2740 směr na Titov vrv. Je příjemný chládek, později zima. Slunko střídají mraky, občas trochu švrkne či spadnou kroupy, ale neprší. Jdeme po hřebeni vedeni vedeni výbornou mapou se spoustou vrstevnic. Sem tam je patrná i značka v terénu. Před nejvyšším vrcholem si obhlížíme trasu, sundáváme batohy a vybíháme cílové metry. Nahoře fučí, je zaháknutej mrak a věž na tři patra bez pater. Dost se tu flákáme, různě fotíme a čekáme, až se odhákne mrak. Házíme kameny, až nezůstane na kameni kámen. Odcházíme dolů jinou cestou, kolem se ještě fotografujeme na skalce. Bereme batožiny a scházíme ještě cca sto metrů k vodě stanovat. Koupeme se. Myreg uvařil Jardovi a Pepovi skvělou suši rýži, která se nedala jíst, ale snědli ji. Máme poradu nad mapama. Dokreslujeme hranice kosova tak, abychom do něj moc nešli, ale nechce se tam tak vejít. Domýšlíme trasu směrem na Korab a jdeme spát. Myreg odhaduje východ slunce na 5:30.

Sobota 6.8.2011

[MK] u pramene pod Titovem - okolo Čepelinského vrchu - Kosovská louka (mapa)

Slunce vyšlo v 7:30, my s ním. Daří se nám vyjít o hodinu později. Stále klesáme dalších 200 m a pokračujeme mírně zvlněným terénem až potkáme bílý patník s nápisy RM a RK. Fotíme se. Přichází týpek, řekněme bača. Není mu nic rozumět krom toho, že říká Makedonie a Kosovo. Při odpočinku vymýšlíme místní nedávnou historii, kterou Jarda koriguje podle průvodce k těm pravděpodobnějším variantám. Plánovaná trasa míří přes Kosovo, jsou tu pěkné louky, ušetří to spoustu sil. Podminování se nebojíme, neboť tu procházejí stáda ovcí a nevybuchují. V nenáročném terénu se jde příjemně, nacházíme nadplán. Vybíráme vhodnou louku a po páté zakempíme. Jsme tak kilometr od hranic. Těšíme se, až se tu vyspíme, okoupeme, či provedeme jinou činnost, po jejímž dokonání na daném území stát formálně uznáme. Zapadá slunce. Na vyhřátém šurtu píšu deníček a Myreg čte. Pánové hrají mariáš. Myreg odhaduje místo východu slunce. Spíme.

Neděle 7.8.2011

[MK] Kosovská louka - hranice - "kar. Pobeda" - Kula e Ziberit (2377) - Gol. Korapska Vrata (2062) (mapa)

Slunce vyšlo před sedmou o dost vedle. Odcházíme v 8:20 podobným terénem jako včera. Musíme klesnou asi pět set metrů. Povětrnostní podmínky jsou příznivé. Až moc. Je horko a s postupem níž se to zhoršuje, stejně jako terén. Cesty zmizely a my krosíme vysokou travou, mokřady a hnusem. Narážíme na boudu se závorou a Makedonskou vlajkou, patrně celnice. Vše je opuštěné, jen Myreg našel bílé karty k vyplnění, které nám rozdal. Jarda se ihned koupe v blízkém potoku, čímž strhl dav. Tak dochází k hodinové přestávce, při níž se pereme. Před odchodem ještě stahujeme suvenýr - roztrhanou vlajku. Od cesty stoupáme dalších sedm set metrů. Vyšlo to na největší pařák přes poledne a proti vrstevnicím. Zas cesty nikde, krosíme louku. Vidíme trojmezí Albánie, Makedonie, Kosovo. Hledáme vodu. Našli jsme mladýho baču v džínách. Odpočíváme, vzhlížíme na Korab, od kterého nás dělí 350 metrů hluboké údolí a plánujeme další postup. Dole potkáváme vydatný pramen a příjemné plácky. Jarda se koupe. S Šavlíkem slepíme čokoládou perník a opatříme jej zápalkami. Pepa s Jardou mají narozeniny, a tak si sfoukli svou svíčku. Chceme jít na meteorologickou procházku, ale zastavil nás tranzitující bača. Drmolí italsky. Je to Albánec a my máme ustláno asi sto metrů od hranic. Nerozumíme mu. Šarádí stále hranice, patníky, říká problemo a 6:00. Rozumíme mu nekapišto. Chytá amok, v hlubokém záklonu vyjmenovává číslovky do dvaceti a klepe si na spánek. Mama mia. Chápeme "terra Makedonia problem" a že máme jít na terra Albania. Všechny ovce už prošly a květiny zmizely. Bača to vzdává, dohání ovce a my jdeme spát.

Pondělí 8.8.2011

[MK] Gol. Korapska Vrata (2062) - Golem Korab (2753) - údolí směr na Žužnje (mapa)

Vstáváme v sedm a žádné citelné problemo nepozorujeme. Do hodiny vyrážíme. Dnes dojdeme na Korab, stoupáme proto po serpentýnách vzhůru. Příkré svahy brání rannímu slunci a poskytují nám občasný stín. Obcházíme velký albánský kotel, cestou cvičně pokoříme hraniční vrchol. Dál trochu klesáme a před cílem si sundáváme batohy, bereme jen vodu a jídlo na oběd. Je horko. Míjíme potůček a sněhové krusty. Na vrchol vystoupíme ve 13:00. S Šavlíkem jíme osm dní starý český chleba, který byl lepší než dvoudenní místní. Ostatní mají ryby, ze kterých se Pepovi večer udělá špatně. Dlouho zde spočineme a vyfotíme mnoho fotek. Pepa počítá se zakřivením Země při pohledu v dáli, Šavlík s opaluje a Jarda poskakuje kolem. Jdeme dolů, bereme batohy a krosíme loukami do údolí. Nemohl jsem snad celé odpoledne přijít na slovenskou hádanku, a to ani s hintem. Našli jsme cestu, psy a salaš. Je po páté a jdeme stále dolů, hledáme vhodné místo k uložení. Pepovi je špatně. Jsme unaveni a jdeme spát. Spím nakřivo a špatně.

Úterý 9.8.2011

[MK] údolí - cesta Mavrovo-Debar - Ohrid (mapa)

Po běžném ránu dále klesáme. Nemůžeme trefit správnou cestu a opět krosíme po loukách. Hrajeme slovní hry na uhádnutí sportu. Potkáváme vydatný pramen a hrajeme hry vodní. Vypadla mi zubní plomba. Nacházíme výraznější cestu vedoucí do vesnice. Jsou tu stromy se zralými plody, neodoláme a ze zastavení se stává přestávka s občerstvením. Kus dál je prima vesnička. Je příšerné vedro a stále klesáme. Za vsí jsou serpentýny a odpočívadlo s generátorem stínu. Obědváme a nechce se nám na slunce. Někteří se spálili, ale já ne. Cesta se napojuje na silnici a míjí průzračný potok, který nás přesvědčil ke koupeli. Dělíme se na skupiny, já s Jardou a ostatní. Do Ohridu vedou dvě cesty. Po velké, hlavní a přes Debar. Začínáme stopovat zároveň, každý na jinou stranu. Prve odjíždějí ostatní s Italem, později i my stejným směrem po červeně značené hlavní. Týpek řídí běžným balkánským stylem. Řadí pouze sudé stupně metodou obouruč. S (podle PČP 1978) kopce mu motor chcípá. Prej je taksíkář a specializuje se na český turisty. Ukazuje nám v mobilu fotky z Korabu s českou partou. Na křižovatce vysedáme a staví nám hned třetí auto. Makedonský Albánec jede do Albánie za milenkou. Má placku bodyguard, level osm, machruje, že má pistoli a všude nože a ukazuje jizvy z různých rvaček. Je to elegán, kouří cigarety ze špičky a je to prostě borec. Vysedáme na křižovatce do do Strugy, cca 10 kilometrů od Ohridu, odkud nás veze student do centra. Po chvíli dojíždějí i ostatní, zacházíme do restaurantu a dáváme si menu číslo 9 až 13 a vyprávíme si zážitky z cesty. S Jardáčem pijeme nejlepší místní víno, Vranec - T\'ga za Jug. Pepa je Čech s pivem, což ocenil pán od vedlejšího stolu. Není horko a je tma. Jdeme ke hradu a pod hradbama si ustýláme. Všeci kromě mě sežrali meloun. Jarda s Myregem se šli koupat, zatímco my spíme. V noci na nás štěkal pes, ale odešel.

Štředa 10.8.2011

[MK] Ohrid - Struga - [AL] Tirana

"Dnes pršelo, ale přestalo"

Budíme se se sluncem a odcházíme na lehko do města. Kupujeme pečivo a kýbl povidel a na náměstí to zbouchneme. Procházíme městem kolem kostela a hradu. Flákáme se a těšíme se, až se zas okoupem. Během nákupu se zatáhne a leje. Je tu tři měsíce hezky a zrovna prší. Taková smůla! Čekáme pod stromem kousek od břehu. Ukazujeme na auta, že nechceme nikam jet, stejně jako to dělají oni, že nás nechtějí nikam vzít. Myreg věnoval Jardovi dvě minuty času na okoupání. Když zbývá jen minuta a půl, Jarda neodolá a běží. V oblečení skáče ze zavřeného mola a v mžiku je zpět. Voda je prý skvělá. S Myregem dáváme závod do vody bez oblečení a je to nerozhodně. Odcházíme na bus do Strugy. Pořád prší, ale přestává snad. Po cestě řešíme fysikální problém a prší. Struga vypadá fajn, je tu méně lidí a levněji. Bus do Tirany jede až ráno a pak v poledne. Řešíme, zda voda řekou přitéká nebo odtéká. Okupujeme místo u pláže a s Pepou jsme nepochopili, co ukazuje cedule s vlnama. Nějaký chlápek vytáhl kraba a straší jím svého psa. Hrajeme Frisbí. Večer jdeme do města, sedíme v kavárně u řeky. Dáváme si palačinky ke kávě a hrajeme mariáš. Myreg usnul. Přemýšlíme, kam půjdeme spát, vyrážíme proto k autobusovému nádraží. Je jedenáct hodin a zastavuje nás chlápek, zda nechceme jet do Tirany. Má bus a pět volných míst. Chtěl by 13 euro, jedeme za deset. Proběhne papírování a kolem půlnoci odjíždíme Eurobusem a jak ze odněkud ozvalo, je to crazybus. Vládne tu nadšená multikulturní nálada a co chvíli je zastávka na cigaretu. Řidič něco pašuje v krabicích, které před hranicemi poschovával na wc a v interiéru. Na hranicích nás kontrolují asi hodinu, ale bez potíží. Trochu spíme.

Čtvrtek 11.8.2011

[AL] Tirana - Lethe - Shengin

Před šestou jsme na místě. Procházíme hlavní třídou do centra a v parku dospáváme. Z průvodce se dozvídáme něco o historii a jdeme nakoupit do místního obchoďáku. Měníme peníze. Místní ceny nás zaskočily, je tu dráž než v Česku. Nakupujeme jen kuskus a kontrolujeme jiné obchody se stejným výsledkem kromě kuskusu. Jde s námi místní chlápek a vypráví o zabitých českých studentech v horách. Kupujeme si burka a zmrzlinu. Jdeme na nádraží, které má přesně dvě koleje a za den vypraví asi deset vlaků, z toho v 13:10 ten našim směrem. Vlaky jsou skvělé! Poskytují cestujícím veškerý komfort a výborně větrají. Jezdí dokonce tak rychle, že pokud vám ujedou, dají se doběhnout, což jsme v praxi ověřili tím, že jsme omylem vystoupili dříve v Lac místo v Letze. Tři hodiny cesty stály měně než dvacku. Z nádraží jedeme ihned k moři do Shenjinu, kde se hned vypleskneme na pláž. Je to vopruz, zase písek, lehátka a lidi, vody po kolena, všude špína a prach, ale slíbil jsem, že to nebudu říkat. Se setměním jdeme na konec pláže, kde na posledních křesílkách večeříme. Po pěti minutách přijíždí Řek, kterému to patří, všechno je no problem, hostí nás rakijí, masem, sýrem a chobotnicí, kterou ulovil. Neumí jinak, než Řecky a Albánsky, tudíž konverzace vázla. Spíme na lehátkách v jeho bufetu a koušou nás komáři.

Pátek 12.8.2011

[AL] Shengin - Lethe - Skoder

Vstáváme časně a pijeme darovanou kávu, kterou jsou tu zvyklí snídat. Jdeme zpět na opačný kraj pláže, kde kde sprcha a dá se tu vyprat. Pepa si spálil břuch a záda. Koupeme se asi do tří a odjíždíme busem zpět do Letze. Autobusák nám hned volá kámoše taksíka do Skaderu aniž bychom chtěli, takže naštvaně odjíždí. Pepa s Jardou stopují kamion a my jdeme nakoupit. Protože byl Myreg Čech, co rozuměl fotbalu, dal mu prodavač nákup zeleniny zdarma. Stopujeme nadvakrát, napřed s Italama a pak se starším Itlem, co je v Albánii od roku 1991 a umí anglicky. Od něj se dozvídáme, co jsme doposud netušili. Proč je tu tolik Italů a Švýcarů, proč i ten bača mluvil italsky a jak se to má se vztahem Albánců k ostatním. Je to prímový pán. Vidíme, jak Jarda s Pepou jdou kolem cesty, a tak vysedáme. Společně zkoumáme místní hrad a pokračujeme do města. Je tu svinčík a nejsou tu restaurace. "Možná jedna tři kilometry rovně tímto směrem" dle místních. Hledáme nějakou křižovatku, odkud jezděj busy do Komanu na našli jsme dva Čechy, kteří tam jedou taky. Dáváme si ve stánku dvakrát kebab, který se připravuje divokým fénováním. Společně s Kubou a Pájou jdeme na zastávku a hledáme v okolí místo na spaní. Park nezaujal, naopak zabodovala novostavba s pěstírnou konopí ve druhém patře. Snažíme se chovat tiše a usínáme. Komáři nespí.

Sobota 13.8.2011

[AL] Skoder - Koman - Fcosi - Bajram Curri - Velbona - plácek na cestě do Theth

Vstáváme, abychom stihli bus v 6:30, který jsme akorát zastihli před šestou. Furt někde staví, dokud se nezaplní zcela. Jedeme otřesnou cestou k přehradě. Hlava mi padala únavou a autobus mi ji energicky oklepával. Z busu vystupujeme v tunelu, který se ucpal. Venku je přístaviště, kopec aut, krávy a turisti. Máme málo peněz, Jarda zvládl vyměnit v restauraci eura. Loď má zpoždění ale pluje. A pluje príma kaňonem, občas staví na místech, kde stojí lidi u břehu a kde nic není. Několik místních se průvodcovsky stará o trojici Francouzek. Po cca dvou hodinách přesedáme ve Fierze na bus nebo taksík do Bairam Curri. Kde dokupujeme zásoby a měníme peníze. Je třináctého, a tak s Jardou kupujeme třináct chlebům, což byl pro místní prodavačku oříšek pochopit. Do Valboni s námi kromě Kuby a Páji jede i albánský pár, takže chlápek se snaží vysmlouvat co nejlevnější odvoz pro všechny. Jíme chleba a koukáme na sexy hory, na které nejde vylézt. Cesta je dlouhá, prašná a nenosí asfalt. Ve Valboni je vydatný pramen, autobus túristů a dřevěné houpačky. Přebalujeme batohy a razíme v sedmi do hor. Pepa má spálený záda a břicho. Stoupáme po červené směrem do Thet a na vhodném plácku kempíme. Kuba s Pájou nemají stan a vaří na ohni. My jíme chleba. Kuba vypráví, jak v patnácti potkal na Slovensku medvěda. Přesedláme na horský režim a jdeme spát.

Neděle 14.8.2011

[AL] plácek na cestě do Theth - hřeben kolem Gcosi - Edmundovi

Vylézá slunce a pak my. Posnídáme chleba a pokračujeme do sedla. Po pár metrech potkáváme další Čechy. Balí stany, mají mulu a průvodce. Hory jsou ostrý a není moc míst, kam se dá jít. Máme žůžo mapu, kde jsou obrázky zviřátek a nejsou vrstevnice. Tento nedostatek však pohotově nahradila Kubova mapa, která zas nemá vyznačené naše trasy. Od sedla jdeme po hřebínku, což je opět neobyčejně náročné. Šavlík si zahákl ruku a později i nohu o šutr. Cesta opět mizí a krosíme dolů až kameny lécou. Obědváme chleba a opět stoupáme do dalšího sedla, odkud je zase sešup dólu. Každou chvíli váháme, kudy cesta vede, ale cesta nikam nevede. Je bouřka. Scházíme na plácky s koněma a než rozbalíme stany, přestává. Pepa jde pro vodu a přichází s devítiletým Edmondem, který tu bydlí u babičky a dědečka. Nejíme chleba, ale kuskus. Místní si tu rádi volají z kopce na kopec. Pepu páli břicho a záda. Kuba s Pájou si za lano zahákli celtu, kdyby pršelo. Přišli dva poláci s úplně jinou mapou než máme my. Podle nich vede cesta na m. Jezerces jinak a i vrstevnice jsou jinak. Poflakujem se po plácku a klucí hrají mariáš. Domlouváme plán na zítra a jdeme brzy spát s budíkem na šest.

Pondělí 15.8.2011

[AL] Edmundovi - Maja Jezerces - Edmundovi - plácek u jezer

Vstáváme a je nám strašná zima. Jíme chleba. Bereme jeden batoh s vodou a jídlem a zbytek necháváme v postavených stanech, abychom se nezdržovali jejich balením. Odchod je v 6:40 směr maja Jezerces s Jardou v čele. Pohledem odhadujeme terén a snažíme se plus minus držet trasy. Cestou míjíme kamenné mužiky, kteří nás utvrzují ve správném směru. Kameny se pod nohama sypou, ale vcelku rychle stoupáme. Pár metrů pod vrcholem je jedna značka. Vrchol dobíjíme krátce krátce před desátou a pozorujeme místa, odkud jiní vrchol nedobyli. Ve vrcholové knize je každá druhá stránka česky, dál dominuje polština. Obtiskáváme si razítko do pasu a obědváme chleba se sýrem. Myreg provádí obvyklou fotodokumentaci, dochází i na skupinové foto. Za svitu ostrého slunce si čteme zápisky z knihy a připravujeme se na sestup. Potkáváme chlápka s flintou, má jeden zub a nesměje se. Po cestě stavíme kamenné mužiky pro další lezce. Do tábora dorážíme po jedné, v době největšího vedra. Relaksujeme. Vrací se polácí, kteří rovně netrefili. Edmund přivalil mičudu a přesvědčil Myrega. Stále neunikám neviditelné ruce trhu - gatě jsou na maděru. Usnul jsem ve stanu. Kolem čtvrté balíme stany a s kolegy Kubou a Pájou je přemisťujeme k jezeru. Opět se zatahuje a přichází pravidelný déšť, který jsme tentokrát obešli. Táboří tu další Češi. Vyměňujeme informace, neboť jdeme z protějších směrů. Jezero je teplým domovem sinic a hmyzu. Mapa říkala, že tu je pramen. Pravdu měl Edmund, který to popřel. Jíme brkaši a nemáme plán na zítra. Kuba nám ukazuje sušený guláš, který by si uvařili, kdyby bylo na čem. Spíme šikmo.

Úterý 16.8.2011

[AL] plácek u jezer - Bezejmenný kopec - plácek u jezer

Vstáváme asi v osm a slunce ne a ne vylézt. Kolegové budou dnes scházet do Thet, protože mají hlad a chtějí les, kde je dřevo na guláš. Vidíme nad náma kopec, který nemá jméno a není vysoký. Hurá plán je tam vylézt. Boříme tábor, schováváme batohy za kopeček a vyrážíme s flaškou vody přes rameno. Hora se tváří nedostupně, zleva se dá jít do sedla a dál je skála a zadem se neví. Zprava je skála, louka a skála. Obcházíme zprava a hledáme cestu na louku. Jde to vylézt s trochou snahy a přesvědčení. Šavlík si vyplejtval adrenalin na měsíc a Pepa dostal strach. Jsme vylezlí na louce a nejde to slézt. Dorazíme skalkou na vrchol a někteří z toho máme radost. Něco zbodnem Jarda s Myregem jdou na průzkum navazujícího hřebene. Přichází pravidelný déšť, před kterým nás ochránil skalní převis. Jsme vysoko a máme výhled na Jezerces. Jdeme zadem dolů, dokonce to vypadá, že je tu cesta, což ocenil zvláště Pepa. Dorážíme do sedla vlevo, odkud víme, že to jde dolů. Roztrhl jsem si roztržený gatě i na zadku. Další sestup si nevyžádal další komplikace. K batohům nás zavedla značka. Za rohem číhal nebezpečně vyhlížející Albánec. Došla nám voda. Jdeme s Pepou pro vodu do včerejšího tábořiště, ostatní staví stany na včerejším místě.

Středa 17.8.2011

[AL] plácek u Jezer - Theth - Boga - Koplik - [MNE] Podgorica

Dnes došlo k tragické události, ztratil jsem tužku, takže nadále musím psát deníček Myregovou propisovačkou. Ráno nebylo slunko, ale byla mlha. Balíme mokré stany a scházíme nudnou cestou do Thet. Míjíme hned tři české výpravy, kterým radíme. Thet je strašná díra. Je poledne a sedíme pod lípou u kostela. Jsou tu děcka, který chtějí pučit a posléze darovat můj nůž. Autobus přijel a odvezl pouze místní. Nám objednali odvoz, který tu bude za deset minut, po půl hodině přijede za pět minut a potom ve dvě. Němec shání SD kartu do foťáku. Mládež prohnala koně. Taksíkář zatím na druhé straně hor sehnal lidi a kolem čtvrté přijel. Obchod domlouvá asi osmiletý chlapec. Řidič nezná žádná jiná, než albánská slova. Museli jsme přistoupit na jejich vyděračnou politiku, jinak bychom se odsud nedostali. Poláci nepřistoupili a tak se hodinu hádali. Jedeme v rozbořeném autě pro deset lidí. Stojíme v místě pro batohy, batohy leží na střeše. Přistupují místní, kteří mají přednostní právo sedět. Počet lidí více než dvojnásobně převýšil počet sedaček. Cesta je otřesná a trvá dlouho. Vystupujeme v Kopliku. Z cesty autem se mi udělal puchýř na chodidle. Bude tma. Pepa, Šavlík a Myreg pojedou do Podgorice na večerní vlak, já s Jardou pojedeme jak někdo pojede. Kupujeme zeleninu a dělíme si poslední peníze. Přestávám psát deník a vracím propisku. Do Podgorice jsme stopovali za tmy a šlo to velmi rychle. Klucí ten vlak chytli a dojeli domů. My se ještě flákali po Černé Hoře a Chorvatsku a taky trefili.

---

Myregův Deník

Středa 3.8.2011

Sraz ve Skopji

Přesun do Makedonie proběhl zcela bez problémů. Na první pohled nám to připadá jako relativně hezká a vyspělá země, teda aspoň oproti Bulharsku, odkud jedem. Ve směnárně na hezkém autobusovém nádraží, které se nachází pod věru hnusným vlakovým, získáváme své první makedonské denáry a za 50 si tu necháváme krosny. Sraz s Jardou "v 14 makedonskeho u velkeho sasi" proběhl hladce. Socha velkého saši(Alexandr Veliký) fakt není žádný mrně -- koňovi, na kterém saša sedí, nesahá normální člověk ani po kolena.

Centrum Skopje je celé hrozně rozestavěné. Na většině domů, stejně jako na sašovi, je lešení a hrad je taky v rekonstrukci, takže nás tam nepustili. Fakt nevím, kde na to makedonci berou prachy, ale proč jim to nepřát. Obědváme v náhodné restauraci. Jardova \'skara\' je docela dobrá, jen jako příloha je chleba-langoš, voda je drahá a ještě nás chtěli krapet okrást. Po následující procházce městem a nákupu v moderním obchoďáku se vracíme pro batohy a chcem vyrazit ke kaňonu Matka.

Podle Lonely Planet se tam dá dostat busem č. 60 z jakési ulice, který jezdí co hoďku. Místní nám doporučovali taxík, nebo taky bus č. 2 (někteří taky 5 a 6), do kterého nakonec nasedáme. Přiblížil nás, ale řidič (skrz tlumočníka) nakonec potvrzuje informaci z průvodce. Po zhruba hodinovém čekání v nějaké díře nastupujeme v 20.50 do správné dodávky č. 60. Řidič mele cosi o taxíku, nejspíš že jsme trubky, že tu čekáme na bus, ale nakonec nás bere. Po stále zužující se cestě dorážíme do kaňonu.

Jezero vypadá krutě, jen je naprostá tma, takže jde spíš jen tušit. Jdem po kraji a snažíme se najít nějaké místo na přespání. Cesta často vede přes skálu, zleva je zábradlí, zprava drát na držení. Za světla by to tu mohlo být fakt dobré..;) V 11 nás to přestává bavit a přespáváme na cestičce v jednom z rovnějších úseků.

Čtvrtek 4.8.2011

Matka a přesun do hor

Na cestě se nakonec spalo překvapivě dobře. Matka je krutá. Jarda začal svůj den oblíbeným koupáním a následně od protějšího břehu ukradl výletní loď. Nikde tu není ani noha, takže po sucharové snídaní následuje výlet na lodi. Kvalita pádel (krátké nahnilé dřevěné desky) spíš nic, než moc, ale trochu se hýbem. Na druhé straně navštěvujem docela velkou jeskyni -- asi 100m na délku, vybudovaný chodník. Venku byly naskládané přilby a dveře jsou odemčené, tak jsou asi prohlídky individuální. Čelovky moc daleko nedosvítí, ale i tak je to docela působivé. Pádlování je docela náročné, takže nás po chvíli přestává bavit a raději přeměňujeme loď v nudistickou pláž a užíváme si koupání v ledovém jezeru. Vhodné podotknout, že 10 min po vrácení lodi (11.20) kolem začly jezdit motorové čluny s turisty. Kaňon je za dne fakt hustej, dokud tady nebyla přehrada, musel být ještě hustší (hráz je fakt vysoká).

Po sladoledu u místního sladoledáře jsme sjeli busem zpět ke Skopje a po 40 minutách úmorného čekání na slunci stopli bus do Tetova, kde je v 6 v plánu sraz s Vejtkem a Šavlíkem. Busy dál do Popovy Šapky prý nejezdí, ty dva jsme potkali už ve 4, jak si v kavárně užívají makedonských cen.

Taxi do lyžaského centra Popova Šapka vyjde na 10eur/500den, ale jelikož nás bylo už 5, povedlo se nakonec Jardovi sehnat minibus za 15eur. Vylezli jsme jen na kopeček za Šapkou, večer je okolo mega bouřka, v noci megaliják, ráno mega jasno.

Jarda mi letící vydličkou propíchl sáček se sušeným mlékem! Ruplá tička od stanu mi vystřelila oko! Jinak všechno jak má být.

Pátek 5.8.2011

Titov vrch

Od časného rána nám na stan přažilo slunce, takže jsme vylezli fenomenálně brzo a vyrazili už v 9. Z plácku nad Popovou Šapkou po hřebeni až na Titov vrch podle podrobné mapy.

Cesta byla v poho, postupně se smrákalo a kolem se honila bouřka, ale až na pár krup jsme z toho vyvázli suší a průvodcem slibované fenomenální výhledy se vyjevovaly celkem často.

Na Titov vrch jsme vyběhli na lehko -- zpáteční cesta nevedla moc daleko tak proč se s tím do kopce tahat. Na vrcholku je třípatrová kamenná věž, která je sice v pokročilém stádiu rozkladu, ale to nezabránilo se s ní vyfotit.

Stanujem u pravemů pod Titovem a Turčínem. Večer jsme provedli velké plánování a zjistili, že to Kosovo, které na našich jinak dobrých mapách ještě není, tady docela zavazí a jestli nechcem dovnitř, budem to muset dost obcházet. O tamní bezpečnosti a historii hranice(podminovaná/nepodminovaná) toho moc nevíme, takže se nám tam moc nechce.

Na večeři následovala "sushi" rýže s "vepřovým gulášem". Rýže "přiveďte k varu, odstavte, nechte 10min odstát" hrozně křupala a v kombinaci s práškovým gulášem suverénně vyhrává anketu o nejhorší jídlo (silně konkuruje mému hrachu v rumunsku, ale už si to tolik nepamatuju abycho mohl porovnávat). V noci už je chladněji, ráno zas krásně jasno.

Jarda je tlustej.

Sobota 6.8.2011

Vítejte v Kosovu

Přestože jsme ráno byli ve stínu hory, vstali jsme docela brzo a vyrazili již v 8.40. Brzo jsme vyšli z podrobné mapy, ale dařilo se nám držet cestu i na staré 1:100000. Bylo to docela rovný, tak to šlo rychle. Počasí furt polojasno, na turistiku ideální.

V naší mapě s hrubě načrtnutou hranicí se snažíme vyhýbat Kosovu -- slušně obcházíme Čepelinský vrch ze západu. Pak jsme potkali férový hraniční patník. Místnímu bačovi jsme moc nerozuměli, což dostatečně vysvětluje ofic. jazyk Kosova, totiž jakási odrůda albánštiny. Bača má hafo hezkých ovcí a překvapivě přátelského psa.

Diskuze s mapou nakonec vyústila v cestu skrz Kosovo -- šetří to aspoň půlden cesty a někdy se chcem taky na ten Korab dostat. Vypadá to tu dost normálně horsky a stáda ovcí snad už případné nebezpečné louky odminovaly, tak je to třeba i bezpečné. O žáby je tu problém nezakopnout, taky se sem tam objeví pár ještěrek a hadů. Zabalili jsme to v půl 6 již docela unavení. Stanujem na plácku u potoka se skvělou vanou-tůní, takže jsme i krásně čistí. V Kosovu, tak 1-2km od hranic. Pepa, Šavlík a Jarda paří mariáš v zapadajícím slunci zatímco Vejt žere sušenky.

"Joo, je tady výrazně míň much než minule!" "Tak Kosovo, sem se i hmyz bojí"

Neděle 7.8.2011

Vysoká tráva

Držíme vstávací tendenci, vyrazili jsme už v 8.20. Začali jsme sestupem o cca 500m, pak byl v plánu výstup o 800m a slez zas tak o 200m. Cestu jsme ztratili dost brzo, tak jsme krosili přes vysokou pichlavou pylnatou trávu a byl to fest vopruz. Snad nejhorší sestup ever, skoro začínal konkurovat rumunské kleči. Potkali jsme hafo velký objekt, ke kterému vedly spadlé dráty vysokého napětí. Nemáme páru k čemu by tak mohl sloužit, ale vypadá docela nově.

V nejnižším bodě jsme našli hezkou říšku a opuštěnou hraniční budovu se vztyčenou makedonskou vlajkou a cedulí "Republica Makedonija". Procházející cesta je v mapě žlutá. Opravdu by mě zajímalo jak vypadají ty bílé, protože i na tuhle je potřeba slušnější jeep. Hraniční budova vypadá celkem čerstvě, na rychlo postavená a ještě čerstvěji vymlácená. Vevnitř krom hromady bordelu nacházíme štos kartiček, co se musí vyplnit při vstupu. Je to dost zvláštní, ale v tom hrozném hicu se nad tím raději moc nepozastavujem a skáčem do svěží říčky. Po hodinové pauze ještě s Vejtkem hbitě kradem zbytek roztrhané vlajky a šlapem nahoru. S větší cesty musíme po čase odbočit a zase jdem hnusnou vysokou travou. Od sedýlka vidíme Korab. Pálíme se a dochází voda.

V dalším sedle jsme problém s vodou zažehnali, prameny v šedesátileté mapě překvapivě sedí. Vycházíme na hraniční hřeben s Albánií a otevírá se nám "fenomenální" výhled na albánskou stranu Korabu. Tam zítra budem, hohoho. Po krátké, né příliš zajímavé konverzaci s bačou ("Hello", "Korab", "Bye", "Thanks" po sušence) jdeme na finální klesání. Končíme v 17.15 na plácku u pramínku kousek pod sedlem. Je to tu fakt hezký, jen se bojím, že nás vzbudí krávy, co teď kempí v sedle.

Brkaše s masem a suchary byly fajn, teď vybíráme ten humáč(to co padá z trávy) z ponožek.

(+) Večer jsme ještě dostali příležitost pokecat si s jiným místním bačou. Šel kolem s ovcema směrem do Albánie. Hovořil italsky a dost dlouho se nám snažil vysvětlit, že "Tierra Makedonia problem", zatímco "Tierra Albanése OK". Velmi dobře uměl šarádit hraniční patník a snažil se nás přesvědčit, ať se za něj přesunem. Mumlal něco o "Policia Makedonia" a "6.00". Nejspíš si myslel, že přecházíme z Albánie do Makedonie. Od 6 do 6 se v příhraničí asi může přecházet, ale musíme skončit na správné straně, pokud to tedy interpretujem správně. Nakonec u ovce začaly utíkat tak nás musel nechat být. Žádný "problem" se nevyskytl.

Pondělí 8.8.2011

Výstup na Korab

Slunce nás vzbudilo už v půl 7, snídaně byla jedna dvě a stany byly suché, takže jsme s rezervou vyrazili v 8. Po krátkém sestupu začal ostrý výšlap. Serpentiny jsme občas ignorovali a šli raděj přímo. Líbil se nám kopec .., tak jsme to vzali i přes něj. Opět hafo trávy a kvetoucích kytek, můžeme si tedy plně užívat své alergie. Po čase se napojujeme na značenou (!) trasu na Korab. Batohy jsme odložili na skalku a na vrch jdem na lehko.

Přestože to tak nevypadalo, zbylých 350 výškových metrů jsme vystoupali za 35 minut a na vrcholu byli v 1. Na oběd ryby s olejem a spousta fotek na vrcholovém patníku. Rozhledy krásné, mraky daleko. Po pauze asi 1.5h jdem na zas dole. Byl to opruz, ale šlo to rychle. Po všech možných nápovědách i Vejtek pochopil "v-lese-sú-tri-stromy/i". Je nám krapet nevolno z toho rybího oleje. Sestoupali jsme kus víc než jsme chtěli, bo tam byla bačírna a hromada štěkajících psů. Spíme asi v 1600m na hranici lesa.

Úterý 9.8.2011

Hurá do Ohridu

Ranní slunce nás vyjímečně nevzbudilo, takže jsme vyrazili dost pozdě. Po obvyklé musli snídani byl v plánu sestup do civilizace. Byli jsme na hezké cestě, tak jsem obul sandále, ale později se ukázalo, že neklesá úplně tak jak bychom rádi. Přezuj jsem tedy zpět do pohorek a přestoupili jsme na cestičku výrazně horší kvality, prozměnu vysokou travou. Ta nás už do vesnice a po sléze i na asfaltovou cestu dovedla bezpečně. Ještě před stopováním jsme se slušně umyli v místní čisté řece.

Na stop jsme se dělili - Já+Šavlík+Pepa jsme stopovali směrem do Gostivaru a z něj do Ohridu, Jardáč s Vejtkem to zkoušeli přímo po menší cestě přes Debar(na druhou stranu). Přestože jsme byli 3, docela rychle nám zastavil nějaký Ital. Uměl jen Italsky, takže komunikace poněkud vázla. To nebyl až takový problém, dokud jsme nechtěli vystoupit. Při nástupu jsme řekli Gostivar, přestože jsme potřebovali odbočit na křižovatce o pár km dřív. Nepovedlo se mi mu vysvětlit, že vlastně jedem do Ohridu, takže bychom rádi vystoupili dřív. Hodil nás ale na dobrou výpadovku z Gostivaru, takže to nebylo tak hrozné. Tam jsme už čekali o poznání déle. Hodně řidičů si nás nadějně prohlíželo, ale asi jsme je odrazovali počtem 3. Po cca 45min Šavlík stopl jakéhosi makedonského taxikáře, který se sice netvářil moc nadšeně, když zjistil, že jde o autostop, ale byl ochoten nás hodit do Kičeva(tak v půlce cesty). Byl docela upovídaný, ale s vzájemným porozuměním byly trochu problémy. Nakonec nás se slovy "dobre srdce" hodil až do Ohridu. Po cestě jsme předjeli jednu želvu, která si to vykračovala po středové čáře, a přehřál se nám motor. Sledovat spravování auta vytrháváním a vázáním drátků pod kapotou ale bylo docela napínavé, takže jsme si i tuto zastávku náležitě užili. Dozvěděli jsme se hafo věcí, např. že "Ohrid je ráj", že z nás bude profesor(Já), inženýr(Pepa) a bussinessman/gynekolog(Šavlík), nebo že v Ohridu prší v létě jen jednou za tři měsíce. Jarda s Vejtem už v Ohridu čekali, byli tam tak o půl hoďky dřív. Jeli nakonec stejně jako my, jen nezajeli do Gostivaru, takže nás předjeli. Na 3 auta.

Následovala návštěva restaurace NEIM(podle průvodce jsme hledali jinou, ale nějak tam nebyla, tak jsme vlezli do náhodné), která se ukázala příjemně levná. Dali jsme si jídla 9-13, cca 170den/jídlo. Hledání místa na spaní trvalo dýl než by si Vejtek představoval(chtěl spát na první lavičce), ale nakonec jsme našli pěkný utajený plácek pod hradbami. Všichni se tvářili docela mrtvě, ale trval jsem na melounu, tak jsme s Jardáčem ještě zaběhli jeden koupit. Byl nezralý, ale i tak jsme ho zvládli sníst i bez Vejtka.

S Jardou jsme pak ještě šli obhlídnout noční život makedonské turistické metropole a umýt se v jezeře. S plážema to bylo slabší, nějaké malé tam byli, ale všude tuna lidí i v 11 večer. Chtěli jsme se koupat z mola, ale zrovna od tama stříleli ohňostroj, tak jsme se místo toho raděj koukali. Pořádnou pláž jsme našli až tak po 2km, ale stálo to za to. Voda teplá jak cyp. Při zpáteční cestě ještě zmrzlina v McDonaldu za 19den a ve čtvrt na jednu jsme zalehávali.

Štředa 10.8.2011

Jednou za 3 měsíce

Den jsme začli nákupem v pekárně a snídaní u kašny. Batohy jsme nechali v rohu u hradeb, třeba je nikdo neukrade. Pak jsme vyšli na nejlepší prohlídku města podle Lonely planet, nebyla špatná. Pak se ale stalo něco nepříjemného a nečekaného. Začalo PRŠET. Prej jednou za tři měsíce, hmmm... Nejprv jsme se schovávali, u obchodu, pak přestalo, tak jsme kus popošli a když zas začlo, pod stromem na nábřeží.

Dost nás to nebavilo tak jsme se schodli na přesunu do Tirany. Jarda ještě přistoupil na výzvu "Dávam ti 2 minuty, abys přelezl branku na to molo skončil z něj do jezera". Nejprv se tedy snažil ukecat, o co se vsázíme nebo co z toho bude mít, ale při "minuta a půl" pochopil, že je nejvyšší čas a úkon provedl tak, jak byl oblečený. Pak jsme se ještě hecli a šli se koupat s Vejtkem a pak už se vydali na bus nádr(mrtě daleko, busy do Strugy jezdí i z centra!). Do Tirany prej až zítra, takže teď kempujem ve Struge, odkud to má jet v 9.30. Uvažujem o stopu, ale počasí je trochu nejisté a stopu si asi ještě užijem..

Čtvrtek 11.8.2011

Tirana

Při večerním hledání plácku na spaní ve Struge zrovna kolem jel bus do Tirany, tak jsme ho vzali. Nejprv chtěl 13eur/os, ale bez keců nás vzal za 10. Autobus byl spíš nacpaný, ale spalo se mi docela dobře. V 5 ráno jsme byli v Tiraně na "autobusové stanici"(tvořené pouze naším autobusem). Našli jsme park a přestože byl celkem průhledný a frekventovaný, směle jsme pokračovali ve spánku.

Krátká dopolední prohlídka a počtení v průvodci potvrdili, že hlavní město nemusí být vůbec zajímavé. Nakoukli jsme do několika obchodů, ale všechny byly dost drahé, skoro dražší než u nás. Na Vejtka to tu nedejchá. Pro nevšední zážitek jsme se rozhodli dále cestovat vlakem, což je zde "levné cestování pro nižší třídy". Chtěli jsme vlakem do Letze a odsud na pláž do Shenginu. Jediný vlak denně tím směrem jel v 13.10, stál 95 levů (18Kč) na osobu.

Česká lokomotiva, vymlácené vagóny bez oken a vagón 3. třídy jako bonus. Líbí se nám mooc. Po několika desítkách minut vlak dosahuje závratných rychlostí, že by byl až problém ho předběhnout. Průvodčím a ostatním zvědavcům říkáme kam chceme naší nejlepší albánskou výslovností. Po 2 hodinách jízdy (hraní mariáše a užívání si luxusního vlaku) nám ukazují vystoupit. Radostě vysedáme. Nápis na budově úplně nesouhlasí. Vlak se rozjíždí, záhy však zastavuje opozdilci na kole. Pepa se ještě iniciativně ptá(s mapou), jestli jsme dobře. Vlak se rozjíždí. Jsme špatně. Vlak je zmaten. Rozbíháme se za ním a on opět zastavuje. Nastupujem a tentokrát raději píšeme kam chceme. "Léž" totiž není "Léč". Po 2 hodinách jsme byli jen ve dvou třetinách naší padesátikilometrové trasy.

Pokračujem jezením ve 3. třídě, Vejtek z legrace stopuje auta na rovnoběžné silnici z vypadlého okna. Auto přibržďuje, řidič nechápe, vejtek se tváří jakože nic, řidič nechápe a ještě kus jede vedle vlaku. Asi to nebylo zrovna vhodné... V Letze úspěšně vystupujeme a hend nás místní posazují do mikrobusu do Shengjinu, kam chcem. Docela velké přímořské letovisko, nechutné množství hotelů. Za 2 lehátka a slunečník platíme 300leků a užíváme si moře.

Se spaním to vypadá problematicky, nakonec vyrážíme na Jih s nadějí, že pláže jednou skončí. Nastalo se, ale hotely zkončily a celí hladoví se rozvalujem kolem jednoho z posledních lehátek a večeříme. K blízkému bufetu po chvíli přijíždí chlap a divně si nás prohlíží. Řekl spoustu věcí, z nichž jsme rozuměli jen "No problem". O pár chvil později už jsme seděli u jeho bufetu a hostil nás Rakií, sýrem, masem a chobotnicí, kterou dnes ulovil a právě vykuchal. Docela fajn:) Spíme luxusně na jeho lehátkách.

Pátek 12.8.2011

Přesun do Skoder

Spaní na lehátkách docela luxus. Až tak do 3 jsme se spalovali na pláži a pak se vydali směrem Skoder. Zpět do Letze jsme tentokrát místo soukromého minibusu jeli běžným linkovým, takže místo 1 eur to bylo za 30 lek(6 Kč) na osobu. Z Letze jsme stopovali, přestože se nám v tom řidiči autobusů vehementně snažili rozmluvit. Pepu s Jardou vzal docela rychle jakýsi kamión; my jsme si šli nejdřív koupit nějakou zeleninu. Mladík zeleninář se nejprv ptal na národnost, na odpověď češi reagoval slovem fotbal a poté co jsem vyjmenoval pár týmů, měl jsem nákup zadarmo(fandil Spartě).

Já s Vejtem a Šavlíkem jsme nejdřív stopli dva italy, ale svezli nás jen do půlky -- prýže nás dovezou do Skoder, ale musíme jim koupit benzín.. Přestup na jiné auto se ale vyplatil -- po chvíli nám zastavil jeden albánský ital, co uměl skvěle anglicky, takže jsme teď upe megachytří a vím všechno o Albánsko-Makedonských vztazích či proč je tu tolik Italů a Švýcarů. Zastavili jsme u cesty na pevnost Rosafa, zrovna šli kolem Jarda s Pepou. Pevnost pěkná, krásné výhledy. Po cestě do centra(3km)jsme pak hledali hlavně restauraci či obchod, ale našli jsme místo toho dva čechy -- Kubu s Pájou. Vypadaj jako dost borci, maj stejné plány jako my a ví kde se tu dá sehnat jídlo, tak se přidáváme. V jakémsi zapadlém "rychlém občerstvení", kde týpek na grilu fénuje maso, aby bylo krásnější, si dáváme dvakrát dvě masa v housce (za 50lek). Kdyby to netrvalo takovou věčnost, dali bychom si i víc. Následně hledáme místo, odkud má jezdit bus do Komana, a místo, kde se dá spát. O místě na bus už kolegové něco věděli, takže jsme ho našli docela rychle. Se spaním je to horší. Pája s Kubou šli omrknout nějaký nedostavěný barák a přišel na ně hlídač, tak museli zdrhat.

Nakonec spíme v jiné, opuštěnější nedostavbě. Leze se tu přes zeď, nahoře kdosi pěstuje trávu, ale ráno odjíždíme v 6.30, tak co.

Sobota 13.8.2011

Do hor

Budík zazvonil v 5.55, přes zeď jsme skákali v 6.10 a v 6.12 už jsme seděli v buse. Nejdřív všude stavěl a řidíč furt chodil na kafe a nakonec když toho nechal tak se zhoršila cesta, že to stejně rychle nešlo a mega to drncalo. Vejtek se snažil spát, ale řidič mu v tom úspěšně bránil najížděním do těch nejlepších děr, což nás vyhazovalo tak, že jsme se až mlátili hlavou do stropu. Koman je díra jak cyp. Bus nás provezl tunelem nad hráz, kde se vlezlo jen pár aut a hromada čekajících lidí (náš bus už ne, vystupovali jsme v tunelu). V 9 přijela loď rozumné velikosti, tak jsme pluli. Kaňon je hezký, leč trochu širší než Matka, takže to tak krutě nevypadá. Postupně se skály zostřují, takže jsme si dvouhodinovou plavbu docela užíváme.

Kuba s Pájou mají lepší mapu hor! My teda máme zvířátka a obrysy tras, ale oni mají třeba vrstevnice.. Jsou tu taky jakési 3 francouzsky, pár američanů a místní. Loď zastavuje na každém rohu, vždycky někdo vyskočí a vydá se k různým domečkům v kopcích. Z F jedem rovnou busem do Bajram Curri(?)(200lek), kde nakupujem poslední jídlo a *13 chlebů*. Dál do Velbony za 45eur za celý minibus -- jede nás 7 + dva týpci co umí albánsky i anglicky, takže nám usmlouvali cenu. Nahoře nabíráme vodu, jíme, přebalujem batohu, začínáme stoupat. Tak po 400 výškových metrech nacházíme krásný plácek i s ohništěm a dřevem. Luxusní výhledy!

Pája s Kubou nemají bomby ani stan. Jsme fakt máčky, tahat s sebou takové zbytečnosti :)

Neděle 14.8.2011

K Edmundovým

Vstali jsme rozumně brzo, a drželi se naší chlebové diety, která pro snídani přikázala chleba. Bílého chleba potřebujem 2 bochníky(800g) na jedno jídlo a 5 lidí. Stoupání jde docela dobře, cesta do Theth je dobře značená. Chodí tu kotel lidí, často i s mulama na batohy, případně i týpci jedoucí na mulách. Z místa v sedle vede dokonce 5 cestiček. Odbočujem vpravo směrem k nejlepším a nejvyšším horám. Hezká cestička se zlehka ztrácí až ji ztrácíme úplně a začínáme krosit. Následuje kus sestup do žlabu a pak cesta po kamenech do sedla. V půli oběd -- chleba. Výstup drsný, kus před kopcem odhadujem čas do sedla. Jarda dává 30, já 10, tak mi to Pepa stopuje a byl jsem tam za cca 10.15.

Začalo trochu poprchávat, cesta spíš není vidět, ale jde tušit kudyma se to tak dá projít. Výstup na Gcosi(?) si odpouštíme. Při sestupu už prší docela fest, na plácek podle plánu dorážíme už v půl 4. Zas se vybírá, jsou tu koně a jakási salaš, ve které i kdosi bydlí. Vodu Pepa po konzultaci s místními našel. Z dáli je slyšet zvuk motorové pily. Frisbee, karty, sušení, plánování a hlavně flákání. Odpočinek před zítřejším výstupem na Jezerce. Pája s Kubou si zatím držíme.

Pepa se brutálně spálil a pořád trpí. Už by se nikdy neměl opalovat(ze Pepu). Už by se nikdy neměl opalovat(ze Šavlíka)

Pondělí 15.8.2011

Maja Jezerces

Spíme u pramene ... Vstali jsme v 6, ale byla kosa a vyhrabávali jsme se dlouho, takže vyrážíme až skoro v 7. Stany s věcma tu necháváme, berem jen jeden bágl s 5 petkama, obědem a oblečením. Podle mapy sousedů poláků jsou to 2 hoďky úplně rovně. Při výstupu občas nacházíme a ztrácíme cestičku, ale snažíme se držet tvaru výstupové cesty ze zvířátkové mapy a docela to funguje. Sem tam potkáváme kamenného mužíka, ale spíš nejsou moc dopředu vidět.

V 9.50 (výstup 3h) jsme na vrchu. Zhruba půlka vrcholové knihy je psána česky. Je dost opar, ale všechny sousední kopce jsou vidět krásně. Ze záznamů výprav před námi to vypadá, že je tu mlha/mrak často, takže asi můžem být docela rádi.

1.část oběda, odpočinek, kochání se, hafo fotek a jdem dolů. Po cestě stavíme výrazné kamenné muže na těch nejlíp viditelnýách místech -- třeba někomu pomůžou. Jeden vypadá úplně jak Vejt. Téže potkáváme starocha s kulovnicí, nemáme páru co tu dělá. Po sestupu ke stanům 2. část oběda, užíváme si stínek ve stanu(jinak hrozný hic), Pepa Jarda Šavlík paří mariáš, Vejt spí a já hraju fotbal s Edmundem. Docela borec, zabaví se i fotbalem sám, ale aspoň ve 2 je to přecejen lepší. Je tu nejspíš u babičky a dědy v salaši na prázdninách, je mu 9. Kolem páté balíme a vydáváme se na přesun k jezeru. Kolegům Kubovi a Páje se s námi asi líbí, zatím jdou s náma, ale chtějí sejít dřív, takže my si asi zítra dáme ještě nějaký výšlap na lehko, zatímco oni už sejdou dolů. Teď tu taky kempuje jiná grup 4 čechů, na Jezercu jdou zítra. Včerejší sousedé poláci byli po 3 hodinách prý kdesi v půli tak to vzdali.

Není tu voda! (značený pramen)

Úterý 16.8.2011

Výstup na Kopec

"Hele, to je dobrej kopec, co takhle tam vylízt?"

Při této větě byste měli zbystřit a objektivně zhodnotit schůdnost a bezpečnost odkazovaného terénu. To jsme však neudělali a tak z toho vzikl asi nejakčněj3í výšlap těchto hor.

Začalo to docela nenápadně. Vstali jsme krapet pozděli než je standard -- v ďolíku nebylo vůbec slunko, všichni jsme krapet nastydlí a včera jsme nešli spát nejdřív. Po snídani jsme se spakovali a rozloučili s kolegy, kteří už valí do Theth. Stany jsme tu moc nechávat nechtěli -- je to na hlavnější turistické cestě a občas se tu objeví i nějací domorodci. Vracet se sem ale stejně chceme, takže hážem batohy nenápadně mezi kopečky a kamení a vyrážíme na lehko. Plán byl stanoven podle první věty s dodatkem "když to nepůjde, tak na jiný".

Začátek je bez problémů -- dlouhou dobu jdem po značené cestě směrem do Černé hory. Pak se musíme oddělit a začíná být tušit cesta, kudy by mohl jít vrchol dobýt. Moc tomu teď nevěřím. Vejt jde jako první a jeho oblíbené "Tady to jde" přijímáme spíš skepticky. Obzvlášť když se při tom vzpírá na rukách v ne zcela běžných turistických polohách. První skalka se docela dala. Pepa ale začíná mít vážné kecy o bezpečnosti a terén se spíš nezlepšuje. Dlouhou dobu lezem přes technicky náročnější skály, ale nakonec dosahujem záchytného bodu. Doslova, první místo po delší době, kde člověk může šlápnout kus vedle a nesletět při tom stovky metrů dolů. Jsme na travnatém svahu, který jsme viděli už od stanů -- ten vede skoro až k vrcholu. Vejt šel kus jinou vlastní cestou a přiznává, že se regulérně bál, zvlášť když mu ujel šutr na kterém stál a visel jen na rukách. Šavlík přemýšlí, že napíše domů: "Mami, pokud ses do teď nebála, tak teď je ta pravá chvíle". Pepa velmi lituje, že s námi šel a tvrdí, že jestli bude nahoře signál, tak tudy dolů nejde a raděj si zavolá záchranný vrtulník.

Vrchol nakonec dobýváme. Teda, není to moc vrchol, jde to pak furt ve stejné výšce dál, až to za delší dobu stoupá na opravdový vršek. Cíl jsme ale splnili a užíváme si zasloužený oběd. S Jardou hledáme lepší cestu na druhé straně. Začíná pršet, takže zpátky to fakt nepůjde. Přecháze po hřebeni tu taky není žádný hračka, ale vypadá to optimisticky. To půjde, možná i v poho. Vrcholovou fotku jsme kvůli dešti(a absenci vrcholu) nestihli, ale schovali jsme se pod skalku, tak aspoň tak. Sestup nakonec opravdu docela v pohodě. Vypadalo to chvílema i na cestičku, ikdyž spíš jen od kamzíků. Pár šutrových polí a dlouhých travnatých svahů a jsme dole. Batohy nám neukradli, tak to rozbalujem na stejném plácku jak včera. Pořád tu překvapivě není voda, tak vysíláme rychlé posly Pepu s Vejtkem k Edmundovým, kde jsme ji viděli naposled(půl hoďky jedna cesta).

Středa 17.8.2011

Čekání na bus

Ráno jsme vstali, snědli poslední chelba(!), zabalili a vyšli do Theth. Cestou jsme potkali asi 5 skupin turistů (4 české), rekordní to počet. Asi ve 12 jsme dorazili ke kostelíku a začali shánět bus. Partička místních mladíků se o nás starala jak to šlo, takže to nebylo zas tak problematické. Nakonec jsme nejstaršímu borcovi dovolili, ať někam zavolá, že chceme jet, s příslibem, že to do Bogy nebude za víc než 800 leků na hlavu.

Čekáme, čekáme, čekáme. Borec lámanou angličtinou říká střídavě "five minutes" a "ten minutes". Pak se začíná tvářit, že vůbec neví kde ten bus je, ale že určitě přijede. Naštěstí měl pravdu -- po minimálně 4 hodinách čekání se objevil téměr plný minibus. Batohy hází na střechu, já s šavlíkem se ještě vlízáme na sedačky, zbytek se cpe do kufru. Větší legrace přichází asi o kilometr později, kdy chce přistoupit dalších skoro 10 lidí. Jeden z poláků dělá problémy, nechce se smáčnout(přesednout k ostatním polákům), pokud nedostanou slevu. Po domluvě začíná jeho sedačku rychle zaujmul šavlík. Nakonec nás řidič všechny do minibusu namačká. Jede nás 23, míst je tu pro 11.

Cesta prochází přes průsmyk asi 1800m vysoko(Theth i Boga jsou asi 800m). Auta se vyhýbají s probémy, samá serpentina a hromada děr v prašné silnici. Do Bogy, který je vzdušnou čarou pár kilometrů, je to po silnici 25km, což jedeme asi 2 hodiny. Pak jedeme kus po asfaltě, velmi příjemná změna a rychost se aspoň zpětinásobila. Z neznámého důvodu pak řidič opět odbočil na jinou prašnou a děratou cestu, asi abychom se nenudili. O kus později musel udělat krátkou zastávku na zvracení.

Do Kopliku jsme dojeli těsně před západem slunce. Domluvili jsme to na 1000leků na osobu, dali jsme mu teď jen 4000 a vzal to docela v pohodě. Že se nám dnes ještě podaří dostopovat do Černé hory, do Podgorici a odjet vlakem je spíš nepravděpodobné. Opouštíme ale Jardu s Vejtkem, kteří jedou stopem až dom, a zkoušíme to.

Docela rychle, přestože už skoro za tmy, zastavuje jakýsi borec v mercedesu a na "montenegro" souhlasně kýve. Mluví nějak slovansky, takže se jaksi dorozumíme. Přestože byla v autoatlasu velka červená silnice, je šíleně rozkopaná, prašná a s hromadou objížděk. Přes ty díry bych jel tak nejvýš 30, protože při 50 by to šíleně házelo. Borec má ale jinou strategii a přelétává je stovkou. Naštěstí je to místní a objíždky evidentně zná. Náhodně kličkujeme na maličkých silničkách mezi rozpadlými budovami, po chvíli se zase dostáváme na lepší úsek. Vprostřed cesty občas stojí sloup elektrického vedení. Neustále předjíždíme, tak je to trochu slalom. Policajt na hranicích nás odhadl na Palestince, asi jakýsi přátelský vtip. Postupně se ukazuje, že za to týpek asi bude chít nějaký prachy. Moc mu teda nerozumíme, ale furt kecá něco o cenách, říká kolik by nás stál taxík a tak. Do Podgorici až nejel a kvůli nám hledal nádraží a vyhodil nás až u něj, takže si nějaké peníze asi i zasloužil. Jinak bychom to těžko stihli. Dali jsme mu poslední zbylou albánskou tisícovku a 10éček.

Čtvrtek 18.8.2011

Dovětek

Cesta vlakem zpět byla věru zážitková. Manuál na nejlevnější jízdné z vlakem.net fungoval skvěle, doporučoval nám koupit si zde i místenku. To jsme se snažili, ale pán za okýnkem mi vysvětlil, že místenky už jsou všechny prodané. Pohled na dav na nástupišti už půl hodiny před odjezdem byl poněkud odrazující. Do vlaku jsme se dostali, ale sednout jsme si nesedli. Stáli jsme v uličce, vedle prázdného kupé, na kterém byla jakási divná rezervační cedulka a průvodčí říkal, že tam nemůžem. Navíc tam byl jeden ožralec, se kterým bychom asi stejně jet nechtěli. Vedlejší vagón byl restaurační, takže kolem pořád chodila hromada lidí, zvláště pak opilců. Chvíli jsme hráli mariáš, pak jsme zkoušeli spát. Cesta do Bělehradu měla trvat 8 a půl hodiny, příjezd v 7.00 ráno. Nějakým způsobem jsme se rána nakonec dočkali a těšili se až konečně zastavíme. Tušili jsme, že máme chvíli zpoždění, jeli jsme občas dost pomalu a několikrát jsme delší dobu stáli. Šavlík tipoval, že dojedeme v 7.01, Pepa říkal 7.27 a já 7.42. Krátce po 8 jsme si z našich tipů odmazali hodiny, aby měl pořád každý šanci. Vyhrál šalvík s přesností na několik sekund. Dorazili jsme v 10.01.

Vlak z Bělehradu do Budapesti nám jel v 10.05, Pepa ho šel držet a já s Šavlíkem jsme běželi koupit lístky. Naštěstí měl nakonec taky chvíli zpoždění, takže jsme to stihli. Neprv jsme seděli opět v uličce, po chvíli se to uvolnilo tak i na sedadlech. Návod kázal koupit z Budapešti zpáteční lístek do Štúrova. Pro jistotu jsem se zeptal, kolik že stojí jednosměrný a paní mi po chvilce sdělila: jednosměrný 10eur, zpáteční 6eur. Opravdu jsme tedy vzali zpáteční.

Po dlouhém rozhovoru s místním bezdomovcem -- docela dobře uměl anglicky, měl dost přehled a říkal, že zrovna zítra je v Budapešti něco hrozně dobrého a musíme zůstat -- jsme nasedli do prázdného luxusního vlaku, srazili sedadla k sobě a zalehli. Přišlo mi že hned po chvíli přišla slovenská průvodčí, od které jsme koupili lístek na české hranice a pak už mi jen zazvonil budík a vysedl jsem v Brně.

Tím výlet skončil.